Doufám, že si zde budeme všichni tykat, na nějaké formality si nepotrpím ;)
Aikido je o využití síly protivníka, takže je může trénovat každý i bez muskulatury. Čím větší razancí jde protivník do útoku, tím hůře dopadne. Využívá se systému úhybů, pák, hodů a úchopů, kterými je energie útoku nasměrována jiným směrem a následně je protivník znehybněn. Někdy se používá i přímý vstup do útoku, který ho nejprve zastaví a poté kruhovým pohybem zase rozpohybuje, aby takto vzniklé energie opět využil. M. Uešiba tento systém vytvořil na základě studia dalších bojových systémů, které vychází z rychlé pacifikace protivníka. Je třeba si uvědomit, že většina aikido technik vychází z technik, jimiž byl nepřítel bleskurychle zabit (např. mé oblíbené irimi nage) nebo vyřazen z boje (různé techniky pák dotažené do konce - čili zlomení končetiny apod.). Pokud by se někdo chtěl stát skutečným bojovníkem, doporučil bych mu spíše nejakou formu aiki-jutsu nebo jiu-jutsu, kterou spíše využije v boji (jako příprava na povolání u policie či v armádě). V aikidu, pokud ho tedy vede dobrý učitel, je důležitým aspektem jistý druh kontemplace, ve kterém je propojena mysl s tělem (to by mělo být samozřejmě při každé pohybové aktivitě). Je to vlastně takový tanec, ve kterém se síla úderu vede krouživými pohyby do polohy, v níž je protivník pacifikován. Člověk se u toho naučí poznat i fyzickou kapacitu různých kloubů, na které se působí tlakem tak, aby byla způsobena bolest. Bolest, způsobená tlakem na kloub, vede k tomu, že se protivník podvolí Tvému vedení a přizpůsobí se Tvému pohybu. Důležitá je tam samozřejmě práce s dechem. Aikido má jen několik málo základních technik, které lze však provést desítkami možných způsobů a lze je aplikovat na desítky různých možných útoků. V tom je jeho síla i krása. Někdy to opravdu vypadá jako tanec dvou partnerů, kteří se kolem sebe točí a jejich ruce a nohy rovněž krouží v kruhových pohybech.
Často jsem se však v aikido setkával s tím, že se partneři zaměřili pouze na onen tanec a jeho bojová podstata tam nebyla. Schválně si nabíhali do technik tak, aby je páka nebolela a padali dříve, než je k tomu partner donutil. Jenže ouha, při změně partnera pak zjistili, že technika, kterou si nepoctivě dlouho nacvičovali, nefungovala. Jednou jsem byl v Praze na jednom semináři aikido se zahraničním mistrem. Nikoho jsem tam neznal, takže jsem k procvičování předvedené techniky vždy oslovil toho, kdo byl nejblíže. Téměř všichni z nich mi schválně nabíhali do pák, aby je to nebolelo (ano aikido i dost bolí). Tím však to cvičení ztrácelo efekt. Jenže i já byl tenkrát zbrklý a dělal jsem každou páku velmi hekticky, aniž bych chápal její princip. Až jednou mě oslovil jeden asiat, který byl také na tom semináři. Nejdříve jsem na něm techniku prováděl já a bez ladu a skladu s ním házel o tatami. Pak jsme se vystřídali a já pochopil ... Zmíněný asiat mě ani jednou nehodil na zem. Chytil mou útočící ruku a zkoušel donekonečna ten správný pohyb, při kterém páka nejlépe fungovala. Vždy mi zkroutil zápěstí a zase povolil, pak to samé pod jiným úhlem, a znovu ještě pod jiným a tak dokola. Tenkrát jsem poznal povrchnost svého tréninku a od té doby to dělal také tak.
Takže rada do začátku, pokud začneš cvičit aikido, nedopadni jako většina cvičenců, kteří si myslí, že když při tréninku hodí svého protivníka 100x na zem, že to dokáží pokaždé i při skutečném napadení. Zpočátku musíš každý pohyb provádět procítěně s maximálním soustředěním. Teprve když pochopíš princip a účel daného pohybu, můžeš se dostatečně uvolnit a provádět ho bez rozmyšlení. Jde vlastně o to, nejprve pochopit každý jednotlivý pohyb a pak jej opakovat donekonečna tak, aby se "zakódoval" do těla a kdykoliv, když bude potřeba, si na něj tělo samo od sebe vzpomělo a aplikovalo ho. Jako když zakopneš a dáš před sebe instinktivně ruce, aby sis nerozbil oblyčej. V takové situaci jednáš bleskurychle bez toho, abys použil mysl.
Toto pravidlo by však mělo platit při jakémkoliv bojovém umění, ten princip je stále stejný. Když stotisíckrát natrénuješ jeden pohyb, tělo se ho naučí a použije ho automaticky. Je to jako chůze či dýchání, také se to děje bez toho, abys o tom přemýšlel. Přesto je při tréninku důležité propojit vždy tělo a mysl. Chce to maximální koncentraci na pohyb, přitom musíš jasně vnímat i své okolí a reagovat na podněty. Je to jako při přípravě čaje, hatha józe, Tai chi, origami, lukostřelbě, zkrátka při každé aktivitě. Tím se pak cvičení (i popíjení čaje) stává duchovní Cestou. I při meditaci vsedě bys měl vnímat celé tělo nebo alespoň jeho část. Taková meditace se nemusí provádět jen v sedě či při tréninku bojových umění, ale lze ji dělat kdykoliv, když stojíš, ležíš, jdeš či běžíš ... když jíš, pracuješ, zkrátka kdykoliv. To je skutečná dhjána - meditace. Stálé vědomí vlastního těla fixuje mysl a činí ji klidnou. K tomu je samozřejmě potřeba i duševního povznesení (bezpříčinná radost). Dojde pak k symbioze těla a "ducha" a člověk se může dostat do meditace kdykoliv si uvědomí, že se v meditaci nenachází. Toť zatím ode mně vše, snad Ti to k něčemu bude. Doufám, že se diskuze k tomuto tématu ještě rozproudí