29. 7. 2014 09:30 od kacuro
To mě mrzí, že si myslíš, že z toho dělám frašku. Naopak, vždy se snažím pochopit vnitřní podstatu každého jevu, se kterým se setkám, jeho nejhlubší kořeny. Nelze ke všemu přistupovat povrchně a bezhlavě přijímat obecně přijímané teze. Naše znalosti historie jsou vždy závislé na možnostech historických pramenů, ať už to jsou třeba v našem prostředí kroniky a letopisy a nebo v nich obsažené starší legendy a staletí předáváná ústní tradice. Stejně tak v Asii různě tradované příběhy sice zachycují nějakou myšlenku či pravdivý děj, ty se však za staletí a tisíciletí komolí, interpretují a ztrácejí svůj původní význam. Něco o to vím, jsem totiž vzděláním historik. Lidská paměť je fenomén sám o sobě a když se k ní přidá myšlení, životní zkušenosti, lidské vlastnosti atd., dochází v ní kolikrát k fatálnímu zkreslení skutečnosti a to nejen pokud někdo druhý interpretuje slyšený příběh, ale téměř vždy i člověk, který původní děj prožil. Zrovna nedávno jsem o tom četl pěknou studii, zakládající se na odborném výzkumu: Harald WELZER – Sabine MOLLEROVÁ – Karoline TSCHUGGNALLOVÁ, „Můj děda nebyl nácek“. Nacismus a holocaust v rodinné paměti, Praha 2010. A to se v tomto případě jednalo o události staré nějakých 60 let!
Tím chci říci, že nějaké legendy o prvním klášteru, kde se díky Bódhidharmovi začalo cvičit BU nebo jiné příběhy v rámci různých tradic odrážejí vždy jen zlomek pravdy. A ta pravda bývá v těchto tradicích natolik skryta, že ji těžko někdo může doopravdy rozklíčovat. Stačí se podívat na Bibli - je v ní popsáno tolik mystických zkušeností, které jsou však zabaleny do neproniknutelného závoje, že z nich oficiální církve udělali totální blábol. To samé indické Védy a mnoho dalšího. Teprve když člověk sám začne praktikovat a pronikat do hloubky, začne chápat ony skryté významy ...
Ale abych neodbíhal od tématu, můj předchozí příspěvek se snažil naznačit, že mýtus původu bojových umění je z části hloupost. Jestliže přijmeme hypotézu, že prvotní impuls tréninku BU pochází z Indie odkud se šířil na východ, nebereme v potaz možnost, že i Indie mohla vycházet z nějaké starší tradice. A věř, že mě nezajímá nějaká oficiální doktrína, kterou uznávají Japonci nebo Číňané ... Kdyby se měl každý vždy řídit jen tím, co přijímá většinová společnost, tak bychom dnes nepili čaj ani nemeditovali, protože to jsou činnosti, které většinová společnost nepodporuje ba dokonce zavrhuje ... Vždy jsem šel proti proudu a nebudu to měnit ani v tomto případě.
Homo habilise jsem zvolil jako příklad toho, kdy člověk poprvé vzal do ruky zbraň a cíleně ji použil. Je v tuto chvíli jedno, jestli je to pravda či nikoliv, prehistorie vždy byla a bude disciplínou, kde se ocitáme na tenkém ledě a nové objevy vždy mohou narušit jednou vytyčené schema. Ostatně tato vědní disciplína nepřijímá své poznatky jako dogmata, protože vědci, kteří v této oblasti pracují, si uvědomují, že nikdy nebudou vědět, jak to skutečně bylo, oni pouze hledají střípky mozaiky a snaží se je poskládat do obrazu, který by se "mohl" blížit skutečnosti ...
Psal jsi tu o sobě, že medituješ, takže předpokládám, že díky tomu zároveň poznáváš, že všechno není tak, jak se to na první pohled jeví nebo jak je to všeobecně přijímáno. Co se týká BU, nerozlišoval bych zde to, jestli je některé BU skutečné a jiné ne. Píšeš o sjednocení těla a ducha, ano to je v pořádku, pak ale nemůžeme mluvit o bojových umění ale o Cestě bojovníka. Někdo může cvičit Tai chi proto, aby sjednotil tělo a ducha a jiný proto, že chce mít pružné tělo a uvolněný fyzický pohyb. Dělají oba bojové umění? Podle Tvé definice ten druhý nikoliv. Znal jsem spoustu světských lidí, kteří v BU viděli jen možnost naučit se bránit a nehledali v něm nějaké duchovní cvičení. A naopak znám mnoho lidí, kteří nikdy BU necvičili a přitom jsou to bojovníci, kteří překonali své nedokonalosti. Takže pokud půjdu do důsledku, Cestou bojovníka jde jen ten, kdo se snaží cvičit tělo a ducha, kdo překonává své negativní vlastnosti a rozvíjí ty pozitivní, kdo pracuje s tělem, dechem, energií a myslí ... Naopak ten, kdo jen fyzicky cvičí, vidí možnost umět se bránit nebo v horším případě někoho zmlátit, nejde Cestou bojovníka. Ale ani toto není tak černobílé. Člověk se neustále vyvíjí a nikdo neví, zda jeho cesta zla není ve skutečnosti jen přípravou pro cestu dobra. Proto tvrdím, že každý člověk, i ten největší materialista, jde ve skutečnosti duchovní cestou a sbírá životní a hlavně karmické zkušenosti ... Vše je jen víření energie, která má určité kvality. Duchovní Cesta je vlastně cestou, ve které se mění tyto kvality energie až se ta stane naprostou čistou ...
Jde tu tedy o pochopení významu určitých pojmů. Pro někoho je bojovým uměním to, že nacvičuje bojové techniky, pro jiného to, že jakýmkoliv fyzickým pohybem překonává svou lenost a pohodlnost. Kdo je tedy větší bojovník, držitel černého pásu, který je jinak naprostým materialistou a světským člověkem nebo ten, kdo přemůže svou lenost a zaběhne si 10km? Skutečný student "bojových umění" nesmí vytrhnout bojovou složku svého výcviku od skutečného života. O tom jsou i různé filmy jako Karate Kid atd. nebo velmi pěkný příběh Cesta pokojného bojovníka od Millmana ...
Takže ne, nesnažím se něco bagatelizovat ani z toho nedělám frašku, snažím se jen vidět věci a jevy jinak ...
Když poklička padá,
šálek se nebrání,
nemá strach ze smrti.