Poprvé jsem pil zelený čaj s jasmínem v roce 1985. Četl jsme právě Roberta v Gulika detektivku Soudce Ti. Je tam kapitola, kde otráví mistra kung fu v lázních čajem. Jasmínovým, aby překryl pach jedu.Za nějaký školní úspěch mě tatínek vzal do tuzexu pro čokoládu. Oželel jsem ji a k údivu svého předka koupil plechovku smaragdově zeleného čaje s jasmínem. Dodnes ji mám.Prázdnou..
Od té doby piji čaj denně a často. Stal jsem se regulerně závislým a po probuzení je první myšlenka na šálek gyokura. Můj lékař mě posílá na vyšetření protože má pocit, že mi blbnou ledviny..Když mu řeknu pane doktore já piji dost čaj, mávne nad tím rukou. Ale já vypiji 5-6 litrových konviček a to by s ním seklo..
Zažil jsme vzestup a pád Dobré čajovny, růst a úpadek čajoven (V Praze jich byl v jednu dobu desítky..), strávil stovky hodin a večerů s přáteli hovory o čaji a jejich pitím. Potřásl jsem si ruku s ikonami českého čajového a keramického světa a viděl je z toho světa mizet. Právě piji senchu z gaiwanu od Cihelky, který už léta místo pálení keramiky stříká auta..Je mi padesát a mám dojem, že stále o čaji nic nevím. Vystřídal jsem období, kdy jsem měl 50 a víc čajů najednou i doby, kdy jsme měl jen jeden. Za ta léta jsem, ale přišel na to, že víc než čaj mě táhne atmosfera kterou kolem sebe má. Kdo seděl sám v tiché a teplé čajovně za zvuků shakuhachi, když venku za okny sněžilo by to mohl chápat. A jak čajový svět mizí, naplňuje mě to nostaligií a nečajovou trpkostí.